Budík - naše táborová základna


Historie naší turistické základny v Budislavi není tak jednoduchá, jak by si nezasvěcený pozorovatel mohl myslet. V místech, kde stojí dnešní základna, byl postaven v třicátých letech skauty z Litomyšle dřevěný srub. Ten stával v místech, kde dnes najdeme naši hlavní chatu.

Srub byla stavba o rozměrech zhruba 4 x 6 metrů postavená jen na kamenech bez pevných základů. Tato stavba sloužila skautům do vypuknutí druhé světové války. Hned po válce tato základna služila vojskům ruské armády, která zde vybudovala dvě roubené stavby, které zde byly k vidění přibližně do r. 1965. Do současné doby měla základna celou řadu majitelů - skaut, ČSM, Dům pionýrů, SSM, PS A. Jiráska a další, od roku 1976 patří naší Pionýrské skupině.

Osud základny byl někdy veselý a jindy budil soucit. Střídání majitelů a politických kotrmelců mělo velký vliv na to, jak základna vypadala. Po válce, kdy ji krátce vlastnil Junák, byla základna využívána a její stav byl na tehdejší dobu dobrý, po r. 1948 základnu využívalo několik majitelů a nikdo se řádně nestaral o její údržbu, což se podepsalo na celkovém vzhledu. Proto v r. 1961 Dům pionýrů Litomyšl přistoupil k rekonstrukci objektu. V r. 1968 je srub navrácen Junáku, který zde přistavěl přístavek, který sloužil jako táborová kuchyně. Po r. 1970 se stává majitelem základny SSM.

Několik roků po sobě došlo k opakovaným záplavám celého prostoru tábora a stavba, která nemá základy, je podmáčena, napadena hnilobou a dřevomorkou. V letech 1974-75 se zřítila.

V r. 1977 po převedení prostoru tábora PS M. Sedláčkové při III. ZŠ Litomyšl je zahájena výstavba nového srubu, který byl stavěn svépomocí oddílových vedoucích a patronů-sponzorů naší PS celou řadu let. Již při přípravě technické dokumentace hlavního objektu je pamatováno projektantem Ing. Křemenákem na kvalitní hluboké základy, prostornou kuchyň, i v podkroví na prostornou ložnici. I když budovaný objekt je větší než původní stavba, do okolní přírody zapadá tak, jako by sem patřil odjakživa. Vlastní stavba srubu nebyla nikterak jednoduchá, na základnu nebyl zaveden elektrický proud a také voda zde chyběla. Parta lidí, oddíloví vedoucí, pionýři, všichni ti, kteří zde chtějí prožít plno zážitků při táborech a výletech se snaží tak, aby stavba byla dokončena co nejdříve.

Ale vše je závislé od financí, tak se stavba základny protahuje na několik dlouhých roků. Peníze na její stavbu se shánějí různě. Dělají se sběry papíru, jezdí se pracovat do lesa, sázejí se stromky, pomáhají lidé z různých organizací. Postupně se daří vybudovat na základnu vodovod, přípojku el. proudu. Postavit další stavby marodku, dílnu a septik. Díky pomoci patronátního závodu Silnice Litomyšl je vybudována příjezdová komunikace až do tábora. Základna slouží celé prázdniny pro táborové pobyty dětí, ale i v průběhu školního roku sem jezdí oddíly na výlety.

Rok 1989 se stal zlomovým rokem jak pro naši Pionýrskou skupinu, tak i pro základnu Budislav. Členové skautingu Litomyšl vyvolávají soudní spor o základnu a chtějí celý tábor získat pro svoji organizaci. I přes nabídku naší PS o společném využívání TZ se spor táhne do r. 1998, kdy jsou dány do pořádku všechny majetkoprávní věci a jediným majitelem základny Budislav je naše Pionýrská skupina. V roce 2000 jsme započaly přestavbu budovy jídelny, která již opravdu dosluhovala. Naším cílem bylo tuto jídelnu přebudovat do letních táborů 2001, což se nám takřka podařilo. Ještě je spousta práce k udělání, ale nová jídelna stojí.

Za několik dalších let jsme zastřešili některá důležitá táborová místa, jako je umývárka, prostor před kuchyní, zrekonstruovali kuchyň, vybudovali sprchu... Ačkoliv nám každý rok zlí lidé naši základnu ničí a devastují, stále se snažíme zpříjemnit pobyt v ní všem, kteří na ni celé roky jezdí.

Můžete si položit otázku, kdo se podílel na znovu vybudování celé základny do dnešní podoby. Bylo by možné jmenovat celou řadu jmen známých i méně známých. Byl to každý, komu nebyl osud Budislavského tábora lhostejný a chtěl udělat něco pěkného pro děti. Proto patří dík těm stovkám rukou dospělých i ručkám dětí, že naše základna vypadá tak, jak vypadá a je zde slyšet křik a smích. My všichni jež nám osud základny není lhostejný si jen můžeme přát, aby to tak bylo co nejdéle a společný zájem o základnu nás spojoval co nejdéle.